25.10.10 S knížkou v baťůžku po pašeráckých stezkách

Tohoto roku v neděli 26. září nebylo počasí nic moc, přesto před devátou hodinou dopolední postávala na autobusové zastávce před knihovnou dost početná skupinka lidí. Větší část spolknul autobus, který přijel od Val. Meziříčí. Zbytek čekal, co bude dál. Naše čekání bylo naplněno, když přijel luxusní zájezdový autobus se zahraniční registrační značkou.

Po pašeráckých stezkáchPo nastoupení dovnitř a spatření známých tváří z knihovny v Čadci, jsme viděli, že jsme tu správně a společně jsme vyrazili na Bílý kříž, odkud mělo začít naše přeshraniční putování. Po nezbytné vítací proceduře všech starých i budoucích známých jsme se nechali zvěčnit na prezenční fotografii.

Naši odborní průvodci: pan doktor Langer a Vojtěch Bajer nám popovídali o historii turistického střediska Bílý kříž, o krajině a přírodních zajímavostech okolo. U hraničního kamene, kde se střetávaly hranice Uherska, Slezka a Moravy jsme se dověděli hodně zajímavých informací o životě lidí, kteří zde žili v minulých obdobích. O jejich nelehkých osudech i pověstech, které se k tomuto odlehlému koutu vztahují.

Po pašeráckých stezkáchPotom jsme vyrazili po hřebenovce směrem na Konečnou, kam nám mezitím ujely naše autobusy. I když cesta po lesní cestě nebyla nijak náročná, ve výhodě byli ti, kteří měli pořádnou turistickou obuv. Při pochodu bylo vhodné se, kromě kochání krásnou přírodou, podívat občas i pod nohy, neboť na trase se nacházely kameny, pařezy a podobné překážky. Našli se sice i takoví cestovatelé, kteří se docela úspěšně věnovali i hledání hub. Turistická cesta se vinula hned po moravské a zase po slovenské straně. Kdybychom museli každý přechod hranice zaznačit do pasu, měli jsme těch razítek aspoň padesát. Jedna z mála výhod EU je, že tato nákladně obnovená a vyznačená hranice je opět zbytečná.

Zajímavostí této oblasti je, to že do některých chalup na slovenské straně se lze dostat pouze cestou z Moravy a naopak. Obzvlášť mne zaujal jeden domeček na slovenské straně, jehož obyvatelé po sejití se schůdků před dveřmi se ocitnou na Moravě, pokud mezitím nezakopli o hraniční kámen těsně pod schůdky.

Po pašeráckých stezkáchTlumočníka, kterého jsem si vezl s sebou do ciziny, jsem vůbec nepotřeboval, neboť jsem si se všemi dobře dorozuměl. Mít souseda, se kterým si člověk rozumí, je vždy velké terno. Moje přeshraniční spolupráce probíhala asi následovně: stoupli jsme si k hraničnímu kamenu z moravské strany a soused ze Slovenska nám podal štamprlku se slovenským lidovým nápojem – borovičkou. Na oplátku jsme mu zase nalili něco ze zkapalněného ovoce z Valašska. Kéž by byla vždycky taková spolupráce na všech hranicích světa! Vůbec nám nevadilo, že se počasí zhoršilo a začalo pršet. Asi pan ředitel knihovny při objednávání počasí nepřiložil Sv. Petrovi k žádosti příslušné "kulaté razítko", nebo tučnou obálku.

Po příchodu na Konečnou nastalo loučení s našimi zahraničními přáteli. Vmáčkli jsme se do autobusu jedoucího do Rožnova, a než jsme se vzpamatovali z dojmů tohoto krásného dne, byli jsme doma. Po vystoupení z autobusu naše nadšení zchladil deštík, který trpělivě čekal na náš návrat domů.

Přál bych si, aby tato setkání pokračovala i v příštích letech a aby je nezadusil nedostatek zájmu, případně přebytek úsporných opatření.

Jan Surý






Poslední aktualizace: 27.09.2005